Express filmovka vyjíždí!

Express Filmovka se blíží!

 Organizační štábe uherskohradišťského národního pokladu, budiž blahoslaven!. I přes dobu neradostnou, jež spoustu spřízněných akcí požrala, 46. Letní filmová škola bude. A jaká? Co do počtu dní sice decentně zkrácená, kvalitou programu ovšem vynikající!

Hektický maraton projekcí, diskusí, divadelních představení, koncertů a dalších smyslných hodů startuje 7. srpna, mimo jiné slavnostní festivalovou premiérou Horákova Havla. Retrospektiva je v roce letošním zasvěcena polskému titánu Andrzeji Wajdovi, široce populární Němý film s živou hudbou pak svými pohybovými eskapádami, i tváří kamennou ovládne Buster Keaton.  

Další z programových bloků, věnovaných zářné historii světového filmu nabídnou reprezentativní průřez hnutím Free cinema, představení komplexního talentu amerického komika Dannyho Kaye, či exkluzivní projekci Rosselliniho definice italského neorealismu Řím, otevřené město.

 Fokus sekce Terra festivalis, jež každým rokem představuje jednu z národních kinematografií, je protentokrát zaměřen na Izrael, tradiční Východní přísliby opět přinesou žánrově a stylově různorodou ochutnávku nových titulů ze zemí někdejšího socialistického bloku, Hot Tv bude věnována motivu televize ve filmu hraném i dokumentárním, a coby půlnoční delikatesy se budou podávat formálně vytříbené akční filmy vulgárních auterů Tonyho Scotta, Garetha Evanse, Isaaca Florentineho a dalších.

 Milovaná letní kina kromě tradičních novinek, jež mimo jiné zahrnou snímky V síti, Vlastníci nebo Svině, představí i První lásky v českém filmu, dojde tedy na oblíbené Samotáře, Básníky či Lásky mezi kapkami deště.

 Mezi Významné distribuční předpremiéry 46. LFŠ bezesporu patří polský snímek Corpus Christi režiséra Jana Komasy, nebo Žáby bez jazyka Miry Fornayové.

 Slavnostní zakončení Letní filmové školy pak ve středu 12. 8. ozdobí světová premiéra filmu Krajina ve stínu, režiséra Bohdana Slámy.

Z řady význačných hostů letošní LFŠ nelze opominout návštěvu významné evropské divy Hanny Schygullové, jež významně ovlivnila filmovou tvorbu Rainera Wernera Fassbindera, a rovněž zazářila ve filmech Jean-Luca Godarda, Wima Wenderse, Carlose Saury, a dalších velikánů, herečku, scénickou výtvarnici a manželku Andrzeje Wajdy Krystynu Zachwatowicz- Wajdovou, divadelního režiséra, dramatika, novináře a zakládajícího uměleckého ředitele Židovského divadla v New Yorku, Tuvia Tenenboma, či předního českého scénáristu Vladimíra Körnera, jenž obdrží výroční cenu AČFK.

Doprovodné akce, jejichž nabídku letos rozšíří i program v šapitó Skautského institutu, zahrne představení divadel Sweet dreams, Nahraně či Kampa, vystoupení improvizační skupiny Simony Babčákové No a!, taneční divadlo CreWcollective: Moving orchestra, nebo zážitkovou hru 30 dní.

Z nabídky koncertů zcela jasně zaujmou vystoupení Ivy Bittové a Čikori, společný koncertní projekt nu-jazzové kapely Lesní zvěř, jejího frontmana Jiřího Hradila a Horňácké muziky Petra Mičky Hrubá Hudba, pražští hopeři Prago Union a v řadě neposlední i pestrá nadílka cimbálových muzik.

Letošní žhavou novinkou je tzv. „Off program“ akreditace, zavedená po domluvě s Krajskou hygienickou stanicí ve Zlíně, z bezpečnostních důvodů. Tato akreditace sice neumožňuje vstup do kinosálů, otevírá však vstup do letních kin, i na program odborný a doprovodný, a to za lidovou cenu 50 Kč.

46. Letní filmová škola je příkladem akce, jež díky nasazení organizačního týmu, vedeného ředitelkou festivalu Radanou Korenou, neskolí ani myriády neblahých okolností, a za to jí patří láska i vděk. Setkáme se v Hradišti? Těším se na Vás!

 

Petr KlariN Klár 

Psáno rukou otrlou. Díl třetí: Sobota – (nejen) kosmická dobrota !

Sobotní Ortlcův úvod jednoznačně prokázal širokost záběru respektovaného kulturního svátku, jež bezmála si nezadá s Jedním světem. Nezříká se totiž ani aktivit vzdělávacích, mezi něž kromě náležitě fundovaných, a precizně formulovaných lektorských úvodů patří i cyklus volně navazujících přednášek Antonína Tesaře a jeho souputníků, lakonicky nazvaný Filmový hovnocuc, jenž byl v souladu s ústředním tématem ročníku v letošní edici opentlen podtitulem Vesmírná prda. Rozšafný moderátor a výkonný norník filmových skládek tentokrát z černých děr podumělecké historie nedávné i starší pro publikum užaslé nadšeně vylovil zlomky tvůrčích obludností, vedle nichž je matka smečky vetřelčí nezpochybnitelnou královnou krásy. Úderné, vtipné, místy i konejšivě kolíbající, a navíc i s překvapivou domácí reprezentací. Pozornost byla věnována pochybné tvůrčí kreativitě samozvaných tvůrců, i pedofilním podtextům jejich tvorby. Bonbónek sytější než barevná paleta snů Tomia Okamury.

 

Festival Otrlého diváka své bulvy zduřelé samozřejmě neupíná jen do zákoutí kinematografické minulosti, ale rovněž směle hledí vpřed, a tak se jedním ze sladkých plodů sadby letošní stala i následující česká premiéra snímku Bliss, jímž si respekt publika řady žánrových přehlídek vydobyl americký režisér Joe Begos. Film, jenž uvedla adekvátně šťavnatá live gore předehra tradičního partnera FOD (neplést zkratku s Fondem ohrožených dětí, prosím!), legendárního piercingového a tetovacího salonu Hell, je jednoznačným ideovým blížencem Obrazu Doriana Graye, jenž byl ovšem pěstounsky piplán Cormanovým Kýblem krve, Lewisovou Krvavou hostinou a řadou dalších inspiračních zdrojů. Jeho nesporné přednosti jsou v zásadě dvě: první je intenzivně vtahující hypnotické formální zpracování, v němž si hudební disco-metalové retro přislizlou ruku podává s dravě zrychleným vizuálem, jenž hladově olízl cecíky režijních poetik Dannyho Boyla,Tonyho Scotta i videoklipů Die Antwoord, druhou je pak sugestivně řádící, typově pestré herecké obsazení, jemuž jednoznačně vládne jedna z vévodkyň nastupující hororové dynastie Dora Madison. Parádní dávka čerstvého hemoglobinu do chřtánu žánru krvesajského. Radost rudá, lepkavá. A teď už vzhůru do Irska. Pardon tedy, do vesmíru, přece!

Čtvrtého dílu slasherové série o irském skřítku-nezbedovi, s českým festivalovým názvem Leprikón 4: Ve vesmíru (Leprechaun 4: In space, režie: Brian Trenchard-Smith, USA 1996), se svými všetečnými chapadly, a nejspíš různorodými výpary těžce poznamenanými hlasy, brutálně zmocnilo kosmo-desperátské live dabingové trio, vedené Samantou Bifidus, jež po vzoru loňského Pražského Quadriennale sál Aera bryskně proměnilo ve Vesmírný camp. Jarmila Šuláková filmového undergroundu, šamanka, a budoucí starostka Uherského Hradiště by si za svůj grandiózní výkon v titulní roli, korunovaný vymazlenou formulací repliky „Apríl, pizdo!“, jež se právem stala královským one-linerem ročníku 2020, zasloužila nejen Moravského vrabca, ale přinejmenším i nominaci na Cenu divadelní kritiky. Přední světový krytinář Warwick Davis byl uměním slovácké divy definitivně povýšen mezi globální filmové superhvězdy. Zážitek směle konkurující velrybím koncertům, i feministickým aktivitám Zdeňka Macury. Ach!

Sobota otrlá tradičně skončila v konejšivém náručí bujně osrstěného porna, jež tentokrát femi-punkově svolilo k mazlení s psychologickým horrorem, a sice ve stylu klasické písně, nedávno zemřelým Janem Vyčítalem česky otextované jako Když náš táta Roman Polanski hrál. Ženská režijní porno vlajkonoška Roberta Findlay pitvá postupný rozpad psychicky narušené ženské bytosti s podobnou grácií jako páteční Šmírák v podkroví, její Ženská soužení (A Woman's Torment, USA, 1977), však logicky s mnohem větším větší mírou vizuální expresivity, a anatomických makrodetailů. Znepokojivý, a nadčasově aktuální finální úder noci. V podstatě antikoncepční. Pokračování záhy!

Petr KlariN Klár

Psáno rukou otrlou. Druhý: Odstíny otrlé duhy!

Na prahu víkendu Otrlec šestnáctý vykvetl do pestré krásy. Načínalo se příznačně Šmírákem v podkroví (Edogawa Ranpo ryôkikan: yaneura no sanposha, Japonsko 1976), jednoho z opomíjených režijních róninů japonského žánrového filmu, Noboru Tanaky. Snímek, jenž se do přítmí kinosálů vplížil ve stejném roce, jako Óšimova tematicky značně spřízněná Korida lásky (Ai no corrida, Japonsko/Francie, 1976), obstaral decentně perverzní podvečerní entrée, v němž se sice bouřlivě nekácela společenská tabu, za to však velmi umně splétalo peprné dědictví japonských soudniček s bezmála archetypálním příběhem o zubaté vagině, respektive lidské kudlance, a stylistikou přiznaně odkojenou mnoha evropskými vzory, Hichcockem počínaje, a Fellinim konče. Předkrm par excelence!

 

 

Ústřední kříž hřbitova páteční noci do totálně narvaného Aera následně dorazil zatlouci řádně okostýmovaný all star live dabingový tým tvořený Samanthou Bifidus, Jírou Fostrou, Immanuelem Lubrikantem, Josefem Vokurkou a Kafilerií Zawadskou. Vesmírný trash insitně hravého Woodova epigona Freda Olena Raye s okouzlujícím českým názvem Tauřina dobrodružství: Hvězdný kriminál aneb Vesmírný chládek (The Adventures of Taura: Prison Ship Star Slammer, USA 1987), byl sehraně švitořící kumpanií adekvátně povýšen na kreativně performativní radostnou oslavu braku, jež byla oprávněně odměněna divoce reagujícím publikem. Space koňská opera, vášnivě se v ženské věznici muchlující s nejrůznějšími fantasy ochlupenci a muzikálovovými rejdy. I popkultura pláče. Kdo neutekl, šťastný byl! 

 

Rozpustile skotačivou náladu pak radikálně utnul lyrizující snímek germánského solitéra Jörga Buttgereita Smrti král

 

 

(Der Todesking, Západní Německo, 1989). Ten sice zdaleka nedosahuje formální ani obsahové excesivnosti svých slavnějších sourozenců, filmových pseudo-dvojčat Nekromantik 1 a 2, mezi něž je datem svého vzniku vřazen, ve své nekompromisní mortuálně dekadentní baladičnosti je však drtivěji účinný, a způsobil, že má následná hodinová noční cesta tramvajovým spojem byla stejnou měrou meditativní i děsivá. Nejodvážnější počin letošní programové nabídky. Hlava zamotaná a srdce třeštící. Otrlče dík, pokračování záhy!

Petr KlariN Klár

Psáno rukou otrlou. Díl první: Kosmo dělníci, a venkovské nebezpečí vod!

Když mi můj palubní počítač oznámil, že po letech opět dopluji na ostrov blaženosti jménem Festival otrlého diváka, zaplavila mé srdce radost emocionálně intenzivní, jak hudební tvorba Die Toten Hosen. Kino Aero se na čtyři obludně půvabné dny stalo mým azylem i přípravou na rychle blížící se, toužebně očekávané jaro (update: vzhledem k současným událostem to místo předehry jara byla poslední akci před státní karanténou). Popatřete laskavě a s chutí zápisky mé z odysey té!

 

Protože ústředním tématem 16. ročníku FOD se stal vesmír v mnoha svých filmových podobách, nemohl jsem svou Aero invazi odstartovat ničím jiným než startovní lodí pečlivě dramaturgy festivalu vybrané kolekce, jíž se stal snímek Temná hvězda (Dark Star, USA, 1974). Celovečerní debut jednoho z otců moderního žánrového filmu Johna Carpentera, zrozený navíc ze scénáristického komba s praotcem Vetřelce či Mrtvých a pohřbených a strůjcem Návratu oživlých mrtvol Danem O‘ Bannonem, je ukrytým klenotem post-hippie kosmické ironie, a dodnes živou esencí studentské kreativity, jež i z omezeného rozpočtu a pomocí běžně dostupných rekvizit dokázala vykutat překvapivě funkční sci-fi iluze. V našem kontextu neprávem přehlížený film je pro řadu nástupnických děl často citovaným vzorem, bez něhož by svou podobu obtížně nacházel britský Červený trpaslík i domácí pokus Kosmo. Příběh zevlujících, skvostně dětinsky dumajících vesmírných údržbářů, potměšile divočícího mimozemšťana i filosofující atomové bomby, dodnes hrdinně vzdoruje času, a je vítaným zdrojem zábavy i mimo oddaný okruh fanoušků space oper.

Leč nejen kosmonauty a jinou hvězdnou havětí jest šestnáctý Otrlec tvořen! Večerní úder čtvrteční byl protentokrát věnován tichým bláznům s dlouhými pruty. Rybářský redneck slasher Krvavý háček (Blood Hook, 1986), jež produkčně zaštítila královna brakových společností Troma, je v kontextu žánru samozřejmě poněkud opominutelnou obskurditou, jíž ale na unikátní campový zážitek povýšil dvouhlasý dabing z dílny Kafilerie Zawadské a Immanuela Lubrikanta. Nesporným vrcholem tohoto gumovéhp potěšení byl jedinečný reunion kultovní glam rockové kapely Kurví žaludy.

Čtvrteční noc jako Noční můra Jakuba Vágnera. Co víc si přát? 

 

 

Pokračování brzy!

Petr KlariN Klár

Orient expres Hradiště – Zlín: Díl čtvrtý: Klasické finále!

Čtvrtý ročník bilančního festivalu Zaráz vyvrcholil v pátek, dne 17. 1. léta páně 2020, duem dramaturgických evergreenů. Ranní setkání s uherskohradišťskou verzí slavného muzikálu Chicago tvůrčího tria Ebb-Kander-Fosse, pro mne bylo menším šokem. Nikoli však z úrovně dispozic souboru pro daný žánr, jež jsou enormní a důvěrně známé, ale ze skutečnosti, že i inscenace, v níž jsou bez výjimky báječné ženy takřka non-stop v negližé, mně může nudit.

Režírující Linda Keprtová, jež se dosud věnovala primárně opeře, totiž zcela rezignovala na satirickou linii předlohy, a inscenuje ji jako sled efektních předvídatelných obrazů, jimž sice nechybí formální brilance, aktuální přesah však ano. Na decentně surreálný vizuál, nad nímž by i David Lynch znělku z Modrého sametu uznale zahvízdal, je však radost pohledět. Výprava Evy Jiříkovské se naštěstí chvályhodně vydává mimo hranice obvyklých klišé, a její důsledně realizované vize ideálně zrcadlí vnitřní život morálně rozvrácených postav, i dějiště příběhu. Ocenění zasluhuje i brilantní light design, jenž je dalším z důkazů, že co do úrovně technických složek Slovácké divadlo směle konkuruje současné špičce. Výborně šlape živá kapela i herecký ansámbl, veškerá má hořkost tedy pramení z nenaplnění podstaty Chicaga, jíž je společenská kritika, a z ní přímo pramenící citová ambivalence ze sympatie s amorálními charaktery. Kájínek tuší! Kdo ale toužíš „jen“ po lehkých múzách, jistě budeš potěšen!

Dveře za letošním Zarázem pak inscenačně zavřela Smrt obchodního cestujícího v Městském divadle Zlín. Slovenský veterán Ľubomír Vajdička režíruje jedno z kanonických dramat 20. století s pokorou a koncentrací na herecké výkony. Příběh životního pádu Willyho Lomana zde naštěstí není zneužit ke kritice kapitalismu, ani coby sladkobolný obraz zhroucení jednoho amerického snu, ale funguje především jako niterné drama společenství, jež se přes osobní neshody jeho členů i nepřízeň osudu, snaží nalézt vzájemný soulad. Do mikrokosmu Millerovy dramatiky se coby Willy Loman 15 let po premiéře Všech mých synů skvostně vrátil Radoslav Šopík, jemuž v roli oddané manželky Lindy empaticky sekunduje Helena Čermáková, která by snad dokázala interpretačně povznést i memoáry Ladislava Hrušky. Jednou z nezpochybnitelných předností Vajdičkovy povrchně neefektní inscenace je rovněž i kreace Zdeňka Lambora v nesnadném partu Lomanova syna Biffa – jež je filigránsky přesně artikulovanou jevištní definici modlitby za respekt, i lásku otcovskou. Městské divadlo Zlín tentokrát servíruje přiznaně konzervativní podívanou, jež je však do detailu promyšlená i precizně realizována, a jako taková se stává vítaným darem pro diváky i tvůrce své. Naprosto nemám problém!

V domácích poměrech stále v podstatě unikátní bilanční přehlídka Zaráz se už dávno stala jedním z mých oblíbených přístavů na rozbouřené řece jménem divadelní festivalová sezóna. 4. ročník mj. potěšil progresivně se zlepšující úrovní organizace, pestrou řadou celodenních aktivit, i radostí ze vzájemného setkávání. Rovněž velké díky organizátorům, kolegům, i zúčastněnému studentstvu z opavské Kulturní dramaturgie, brněnské JAMU, a pražské divadelní vědy za příkladnou účast, skočné tance i neúnavné diskuze, a to nejen během cest festivalovým autobusem! Naopak intenzivně zarazila nulová účast adeptů divadelní vědy z Brna i mé vlastní alma mater, jež by nejvíc žíznit měla, po kvalitním divadle. Vážení, přišli jste o hodně! Zarázu zdar!

Petr KlariN Klár

Orient expres Hradiště – Zlín: Díl třetí: Satirický čtvrtek!

Druhý den Zarázu 2020 se v obou pořádajících divadlech nesl na vzrušeně očekávaných vlnách satiry nezřídka politické, i odvážných exkurzů do oblasti divadla autorského. Dopoledne zaslíbeno bylo Slováckému divadlu, jež si inscenací Kocourkov-Brod podmanil scénograf, režisér a scénárista Šimon Caban. Pořadí profesí v tomto případě není uvedeno náhodou, ale dle úrovně úspěchu, s jakou se jeden s leaderů Baletní jednotky Křeč se sobě svěřenými úkoly popasoval.

K pitvě vzhůru!

Coby scénograf Šimon Caban nezapře své obvyklé inspirace, ani vizuální atributy. Postmoderní mix několika prostředí, kultur i zvolených materiálů ideálním způsobem ilustruje polytematičnost inscenace, a velmi dobře komunikuje s kostýmy Jitky Fleislebr, v nichž je karikatura provinční unylosti zasnoubena se snahou o vizuální odlišení jednotlivých charakterů. Domnělé šviháctví kocourkovských zastupitelů naráží na groteskně stylizovanou realitu a stává se přirozeným zdrojem komických situací.

Režijní vedení inscenace se primárně soustředí na rámcové vymezení jednotlivých scén, v nichž poskytuje mnoho prostoru pro excentrické herectví skvostně na sebe navzájem napojeného hradišťského ansámblu, z něhož se v rámci žánru povedenými sólovými výkony vylupují Petr Hromádka výborně kombinující hystriónskou komiku i komunální bizár, výrazově přesný, zbytečně neexhibující Kašpárek Davida Vaculíka a především František Maňák v nejednoduché roli exotického alfa samce Avrahama, jenž se v postavě potenciálního fanatika dobrovolně zřekl aplikace banálních klišé, a svěřený charakter tvoří pomocí poklidné síly vlastního charismatu a intenzivní koncentrací na vysokou úroveň jevištní řeči. Děkuji velice, leč pozitiv již bylo dosti!

Kruciálním problémem inscenace Kocourkov – Brod je totiž totálně přezbujelá nesoudnost dramatikova, jíž nezvládla ukočírovat ani zúčastněná dramaturgyně Markéta Špetíková. Caban na sebe motivy vrší s entusiasmem rozjeté fretky, jež omylem sežrala ketamin s pervitinem, a shlédnouc se právě v některé s cooking show, jala se vařit. Výsledkem snah šíleného autora je nesourodý slepenec Účastníků zájezdu, Našich furiantů, a béčkového revivalu Sámera Issy. Nikoli však zábavný pel-mel, ale postupně ubíjející nepoživatelná pruda. Moralizující prst se varovně kývá častěji než koncertní pravice skalního fanouška Daniela Landy, a konce nedohlédneš. Cabana nezajímají osudy postav, budoucnost světa, konflikt kultur, kritika systému, ani Uherské Hradiště. Jenom si autorsky hraje. Sobecky, přihlouple a nudně. Trefně jeho snahy v závěru glosovali dva uzívaní dospívající diváci: A.: „Co to bylo, ty vole?“ B. „Já vůbec nevim, ty vole. Možná ta, satira!“ Následující oběd byl naštěstí docela chutný a inspirující. A Zlín už volal!

Je na čase doznat se: i toulavý punkový škrabal sem tam trpí předsudky, a na následující zlínskou inscenaci Jednou budem dál, se intenzivně bál. Toto je výtrysk upřímnosti, nikoli hrátky s verši pokleslými! Nijak se netajím skutečností, že nejrůznější výročí nepovažují zrovna za ideální motivaci ke tvorbě divadla, a tak má prvotní obezřetnost byla jen na místě. Stejně tak mně povětšinou děsí rádoby vtipná herecká imitace nejrůznějších pseudovelikánů, a poslední dobou i jednorožci. Ti se sice naštěstí nedostavili, leč jinak z mých strachů přítomno bylo mnoho. Přesto jsem však obdržel jedno z nejpříjemnějších překvapení letošního ročníku.

Jak se to přihodilo?

Jednou budem dál totiž své síly sbírá postupně a pomalu, jako potok přítoky až k velkým vlnám, zvěstujícím břehů zhroucení. Jak černá voda stínadelská se pod inscenačními šprýmy skrývá spodní proud, jenž místy vyvře na povrch a bez příkras mluví o tom jací jsme byli. Bez patosu, i povrchních odsouzení. Někdy zbytečně obecně (Fit and slim proletěl celým světem!), mnohokrát úderně.

Půdorys revue, volně inspirovaný Carrollovou Alenkou je výhodným výchozím bodem pro volný sled asociací, dějinných fragmentů i různorodých nálad. Samoúčelností je minimum, humor je kořením, nikoli dominantní přísadou. Způsob, kterým Radovan Král v několika brilantních tazích komplexně načrtl složitý charakter Karla Kryla mi přivodil bezprostřední rozkoš z krásy, Zdeněk Lambor neokázale připomněl dosud přetrvávající smutek z odchodu Václava Havla, a úžasná Julie Vajdáková jako Natálka doslova zlomila srdce. Kateřina Liďáková je pak v roli Alenky dokonalou personifikací odvěké pravdy, že za vším jest nutno hledat ženu, jež láska se nazývá. Maminka Petra Michálka, jíž je inscenace věnována, může být právem hrda. Jednou budem dál je výkladní skříní zvoleného žánru, i aktuálních kolektivních sil Městského divadla Zlín. Howgh, vyznal jsem se!

P. S. Šmoulinka (Nikola Zavřelová) lepší než jednorožec. Díky!

Dokončení příště!

Petr KlariN Klár

Orient expres Hradiště – Zlín: Díl druhý: v kosmické náruči!

Jedním z důvodů, proč se do obou divadel, pořádajících bilanční přehlídku Naráz pravidelně a rád vracím, je jejich zdravá, a nanejvýš vítaná ochota riskovat s dramatickými texty, jež jsou výzvou nejen pro schopnosti divadelního souboru, ale rovněž i publikum. Typickým příkladem dramaturgické odvahy tohoto druhu byla i inscenace, jíž svojí programovou kolekci pro čtvrtý ročník otevřelo Slovácké divadlo.

Smočkovo Kosmické jaro totiž v kontextu české dramatiky představuje solitér, jenž dosud zůstával ladem tvůrčího zájmu praktických divadelníků – samozřejmě s výjimkou vlastního stvořitele, jenž jeden ze svých nejosobnějších textů režijně interpretoval dokonce dvakrát, pokaždé na domovské půdě Činoherního klubu. Nikoli náhodou je titul díla citací proslulého obrazu Františka Kupky. Tam kde se Kupkova abstrakce setkává s orfickými tendencemi přiblížit se pomocí výtvarného umění principům hudby či poezie, Smoček coby dramatik v jen zdánlivém paradoxu vzývá malířské múzy, i ohlasy hudebních kompozic. Výsledkem autorových snah je záměrně stylově rozvolněná, vizuálně opulentní (ne)dramatická polyfonie motivů, hlasů, asociací a často se vzájemně překrývajících scén, jejíž kořeny jsou pevně zapuštěny v půdě, živené absurdním divadlem. V Kosmickém jaru samozřejmě lze zaslechnout i uzřít tóny nejen vzdáleně příbuzné hrám Čechovovým, Samuelu Beckettovi, Uhdeho Zázraku v černém domě a logicky i Havlova Odcházení, cizí mu ovšem není ani temně dekadentní usherovská estetika strašidelných (vzdušných?) zámků.

Režisér a umělecký šéf Slováckého divadla Michal Zetel si byl naštěstí dobře vědom ošemetnosti vod, do nichž vstupuje, a tak mozaika, jíž na základě stavebních kamenů, Smočkem kdysi odvážně hozených buduje, je nabubřelých gest režijní zvůle prosta, ale pokorně míří ke kolektivní podstatě divadla, i adaptovaného dramatu.

Kosmické jaro je v Uherském hradišti makabrózním rejem vykloubených postav, v němž dobře vynikne komplexní připravenost souboru k podobným úkolům. Inscenace netrpí nepřehledností, vizuální fádností, ani prázdným šaržírováním dávno obnošených typů. Jejím jediným problémem je, že Smočkův proud vědomí nekrotí, ale v rámci vzdávání holdu autorovi naopak rozvolňuje. Když podstatnou část tříhodinové stopáže ovládá mnohomluvná meditace, počáteční vzrušení punkového divadelního detektiva povážlivě polevuje. Ke zločinu nedošlo, prohra se nekoná, remíza je zasloužená z obou stran. I nezpochybnitelné nasazení všech hradišťských sil však jasně prokázalo, že Kosmické jaro je Smočkovou Doroteou. Jeho kvality však raději napříště hodlám zkoumat prostřednictvím seriálové četby. Jaro je ještě tak daleko….i cestám, jenž nezřídka bývají cílem, patří můj dík!

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár